Deníček maminy

Jelikož máme doma nošence, co se chce pořád chovat a hopsat na balóně, a jelikož už nás z toho bolí ruce a záda, rozhodli jsme se koupit hacku, neboli závěsnou kolíbku. Chvilku jsem na netu lustrovala co a jak, a nakonec koupila z bazaru krásnou hacku po jednom dítku, prostě jako novou. Navíc jsem na ní díky svým kupeckým schopnostem usmlouvala ještě slevu. Vlastně není to hacka, ale "houpadýlko" od Ekomamy z Fleru v "krásně zemitých barvách s veselými puntíky." :D  Díky manželům Doubravovým a jejich zásobě hrazd do zárubní už se nám miminko houpe ve dveřích do ložnice.

O našem přepečlivě a předlouho vybíraném terénním kočárku TFK trojkombinace si Darinka od začátku myslí svoje. Na první vycházku jsme vyrazili 28.3., když jsme šli vyprovodit prababičku na zastávku. Jenom autobus zmizel za zatáčkou, začala v kočárku křičet a plakat, takže jsme tak rychle, jak mi to jedenáct dní po porodu šlo, chvátali zpátky do kopce. Podruhé jsme vyrazili na extra terénní cross country vyjížďku do lesa vyzkoušet odpružení a brzdy. Přežil kočárek i naše dítě, které výmoly udrndaly k spánku. Vožení kočárku měla od začátku na starosti babička, abych si ve volném čase mohla odpočinout (rozuměj psát blog a nakupovat pleny :)). Za ty tři měsíce se za řidítky vystřídaly kromě ní i dvě prababičky, tetička a strejda. Do kočárku jsme Darinku dávali vždycky už "načatou", jenže v momentě, kdy jsme ji položili, se vzbudila a spustila řev. V polovině případů se nechala udrndat a usnula (někdy i na tři hodiny), často jsem ji ale musela odnést domů a uklidnit nakojením a skákáním na balonu. Postupně si naše konzervativní dítko začalo na kočárek zvykat, ve třech měsících v něm zvládne být vzhůru i spinkat, ale usíná stejně pořád nejradši v náručí. 

Co ale obě z duše nenávidíme je autosedačka. Jenom do ní malou posadím, je zle - brblá, vzteká se, křičí a pláče tak dlouho, dokud se auto nerozjede. Za jízdy naštěstí rychle usíná, takže nejezdíme celou dobu s brekem. Při uchytávání sedačky pásem se zase vztekám já, z toho důvodu naše odjezdy často vypadají jako scénky z italské komedie. Teď létě ji vyndávám ze sedačky celou upocenou, žíznivou a mrzutou, na zlepšení našeho vztahu k autosedačce si tedy budu muset ještě nějakou dobu počkat. 

Při skákání na balonu se nám osvědčil Babyvak, protože se nemusí složitě vázat a mimino se v něm cítí stejně jako v klubíčku v náručí. S dítětem v Babyvaku se sice nedá nic moc dělat, ale já jsem díky němu mohla brouzdat po netu a Mira mohl pracovat na home office. Naši kočárkovou ságu jsem zakončila nákupem elastického šátku Je porte mon bébé a nosítka KiBi, mám v plánu přesvědčit naši konzervativní holčičku, že nošení je stejně bezva jako chování.

Přebalování je od začátku naše nejoblíbenější každodenní činnost. Přebalovací pult je totiž nejenom místem, kde se mění špinavá plínka za čistou, ale taky místem nejintenzivnější sociální interakce a nevětšího sportovního vyžití.

Přebalování v porodnici jsme si ještě tolik neužily, poslušně jsem používala jednorázovky, takže měla při každém druhém přebalování zadělaný bodýčko až na zádech. Už v porodnici jsem ji taky musela pokaždé natírat Bepanthenem proti zapruzení a nechávat dlouho větrat. Třetí den po porodu mě Darinka při tomhle větrání nahodila gejzírem první vaječiny, a nejenom mě, ale i věci v poličce pod přebalovákem a kus podlahy. Jednorázovky jsem používala celý první měsíc, měla jsem pocit, že je těch novinek na nás všechny až dost, a chtěla jsem počkat, až "nastane vhodná chvíle." Taky jsem si neuměla představit, jak to látkování vlastně bude probíhat, když to novorozeně pořád kadí. Dneska si pro změnu už neumím představit, že jsem používala jednorázové pleny.

Při prvním výletu na Boskovštejn, když bylo Darince 11 týdnů, jsem se rozhodla, že se mi nechce tahat látkové pleny a prát je, a navíc jsem chtěla dopoužívat skoro celé balení plenek, které nám zbylo z porodnice. Je nutné poznamenat, že malá v tu dobu ještě celý den kakala, a navíc v takovém množství, že to nebyla papírová plenka schopna pobrat. Při každém přebalování jsem ji musela kompletně převléknout, a dvakrát za víkend jsem prala i přebalovací podložku. Když navíc připočtu fakt, že jsem ji nemohla na těch ultratenkých papírkách s minimální savostí nechat větrat, takže se mi už druhý den zaprudila, je víc než jasné, proč jsem se rozhodla k jednorázovkám už nikdy nevrátit.

Náš poklad je od narození velký jedlík, takže zákonitě musí být i "velký výrobce odpadních produktů zažívání." Ve 12. týdnu jsme upgradeovali na kakání jednou za dva dny, ale tím spíš to potom stojí za to. Naštěstí látkovky zvládnou udržet i tenhle nápor, takže vždycky řešíme jenom špinavou PULku, a ne zadělaný záda :) Přebalovací postup jsme časem vychytaly takhle: rozbalím špinavou plenu, shrnu separačku a nechám malou větrat, nastříkám na zadek vodu s mycím olejem Medvídek, otřu vlhčenými ubrousky, natřu krémem proti opruzení, zabalím do čisté pleny a špinavou odnesu do "psí" koupelny, kde ji zaperu a skladuju nasucho v kyblíku. Dřív malá zašpinila tak osm plín denně, dneska je to už jenom šest. 

S Darinkou je na přebalováku velká legrace. Už v šestinedělí začala při přebalování žvatlat a vymýšlet stále nová slova. Do osmého týdne měla většinu času hlavičku vyvrácenou na levou stranu a usilovně pozorovala odpadkový koš, potom ale začal pozorovat, kdože ji to přebaluje, a brzy na to se na nás už usmívala. Teď už se často i řehtá, případně spolu vedeme naše pseudodialogy. Na přebalováku taky vyháníme prdíky přitahováním nožiček k břichu, nebo paseme koníky a rehabilitujeme.

Dlouho jsme koupání nemohli přijít na chuť, malá je totiž celkem konzervativní (nechápu po kom :)), takže trvalo tři mesíce, než si na cachtání ve vodě zvykla. Teď už se ve vaničce usmívá, kope nožičkama a při mytí hlavičky se usmívá jako měsíček. Za tři měsíce nám vyrostla natolik, že jsme jí museli koupit vaničku novou, místo té staré půjčené.

Každodenní kosmetické procedury si od začátku užíváme obě. Výjimkou je stříhání nehtíků, stresová akce s dvěma zásadními cíli: nepíchnout a nestříhnout malou a nestříhnout a nepíchnout sebe, která se opakuje každý třetí den. Darinka miluje masírování olejíčkem a hlavně natírání obličejíku krémem, já miluju tyhle společné chvilky, a taky úžasnou kosmetiku Karla Hadka, která obsahuje esenciální oleje, nádherně voní, nevysušuje a díky níž nás minuly všechny vyrážky, pupínky a novorozenecké ekzémy.

 

Původně jsem malé nechtěla nechat nastřelovat náušničky dřív, než tomu bude rozumět a bude je sama chtít (tj. tak v první třídě). Tohle moje rozhodnutí změnily dvě věci. Za prvé: rozkošné dětské náušničky, které jsem našla na netu, a za druhé (a to hlavně) zážitek v restauraci. Okolo našeho stolu, navíc ve chvíli kdy jsem kojila, odcházela skupinka cyklistů, a jeden z nich se jal kochat naším dítkem se slovy "No ty jsi měl takový hlad, ty jsi tak křičel, až mi zaskočily špagety." V té chvíli jsem měla chuť zalézt si s malou a odhaleným hrudníkem pod stůl, takže jsem se ani nezmohla na odpor. Navíc musím tomu chlápkovi uznat právo na omyl, dávám malé totiž často i modré dupačky a bodyčka, aby té růžové nebylo přehršel.

Takže jak vyřešit problém nošení modrých dupaček? Náušničkami! Babička se vyslovila, že je má Darinka jako dárek od ní, takže už je máme doma v šuplíku, kde čekají, až je budem moct dát do uší. Jenže nastřelování se dělá až po první dávce hexavakcíny, takže si v šuplíku ještě chvíli poleží. A do té doby budem častěji oblíkat šatičky a nosit kloboučky, aby to došlo i tomu nejnatvrdlejšímu cyklistovi!

Kloboučky jsou prima věc, v létě nesvítí na hlavu a zároveň ani nefouká, jenže... to by naše dítko nemohlo mít pidihlavičku, na které vypadají i ty nejmenší klobouky pro děti do jednoho měsíce, jako hrnec od brambor. Koupi nové hučky jsem po zjištění její ceny zavrhla a rozhodla se nakoupit na bazaru. Levněji než za cenu jednoho nového jsem koupila rovnou tři, aby bylo jistější, že nám aspoň některý bude. Označení "velikost 50" totiž může znamenat za A) obvod 50 cm, nebo za B) pro novorozeně s obvodem max. 40 cm no a poznejte to z fotky, že... Nakonec jsou nám všechny tři, takže když malou přemluvím, aby si nechala něco dát na hlavu bez protestního křiku, budeme v létě dělat parádu.

P.S. Mimochodem Mira mi nechce věřit, že vážně nejde poznat podle obličeje, že je Darinka holčička :)

Deníček maminy dlouho ležel ladem, protože si mě najalo konkurenční periodikum: Můj první rok alias Darinčin deníček. Přiznávám, že mě nepřetáhli na vyšší plat, ale využili mé tvůrčí krize. Do té jsem se dostala kvůli článku První měsíc s Darinkou, což měl být souhrný text o všem, co nás první měsíc potkalo (a že toho nebylo málo) a jak jsme se s tím vypořádali. Jenže nacpat všechny ty události do textu. který nemá být zdlouhavý, a to pokud možno zajímavou formou, se mi nepodařilo ani na tři pokusy. Proto jsem se rozhodla, že znovu opráším Deník maminy, tentokrát ale opravdu jako blog, s kratšími články, a častějšími zápisy o každodenních zážitcích nás dvou holek na mateřské :)

Darinčin první rok knižně

 Ačkoliv to tak nemusí vypadat, psát děťátku knížku je pro novopečené rodiče velká výzva, a pro novopečené matky dvojnásob. Je třeba pečlivě vybalancovat poměr mezi objektivním záznamem faktů o novorozenci a hormony rozbouřenou potřebou vršit na sebe miminkovské věty o "kytičkách, beruškách, sluníčkách, ručičkách a očičkách." Navíc přede mnou ležel i nelehký úkol trumfnout tři (!) deníčky, které mému manželovi psala jeho máma (jestli se vám to zdá moc, tak mně to neříkejte :)).

Už samotné pořizování téhle knížky bylo vtipné: chtěla jsem něco, co nebude růžové, nechutně předražené a koncipované jako detailní zápis každého týdnu dítěte až do jeho šestých narozenin, nedej bože do maturity. Mám představu, že v silách rodiče je záznam maximálně do doby, než dítě začne chodit. Potom už není na nějaké vypisování čas, protože musíte mít oči na stopkách, aby se vám váš miláček neskutálel ze schodů, nebo neodběhl pod projíždějící auto. 

Mezi tunou růžových knížek a "soupravou na výrobu sádrového odlitku těhotenského bříška" jsem našla tenhle: http://www.axioma.cz/knihy/album-narozeni-ditete/. Pěkné obrázky, akorát místa na text i na fotky a ideální časové rozpětí :) Fajn je, že většinu záznamů můžete napsat už v průběhu šestinedělí (kromě těhotenství a porodu třeba taky první svezení v kočárku, výbavička, první dny doma), míň fajn je, že v rámci emancipace by se měl do psaní zapojit rovnou měrou i tatínek. Ne, že bych Mirovi upírala právo na svobodu slova, ale upřímně doufám, že stihne svoje zápisky doplnit aspoň do doby, než bude Darinka umět číst. 

Akce NOHA

Tento víkend proběhla akce NOHA, jejímž cílem bylo otisknout do tohoto deníčku nožičku. V rámci hledání správné hustoty barvy a nácviku správné techniky obtiskávání, a prostě taky proto, že už měla stejně tu nohu popatlanou, jsme udělali otisky i na pasparty rámečků s fotkami, které budeme rozdávat rodině. Uznávám, že jsou celkem kýčovité, ale je potřeba si toho růžového kýče aspoň trochu užít do doby, než bude chtít vymalovat pokojíček na černo :) 

Přiřaď správně Janu, Miru a Darinku k fotografiím:

a) 

b) 

c) 

Poslední květnový víkend jsme se vydali poprvé na Boskovštejn. Už samotná cesta tam z Olšan autem by byla víc než náročný podnik, ovšem to bychom nebyli my, abychom to nepojali ve velkém stylu. Babička miluje Pálavu a pokud tam není, plánuje, jak tam pojede. Já jsem tvrdila, že už je to s malou "v pohodě", takže můžeme klidně vyrazit na nějaký výlet a Mira naznal, že nejlepší bude to všechno spojit s naším přesunem na Boskovštejn (resp. hlavně jsme přesouvali babičku a psa :). Předně je potřeba říct, že v autě jel Mira, já, Darinka, babička a pes, v kufru potom kolečka kočárku a spousta tašek nejenom s věcmi pro mimino. Korbička kočárku se nám do auta už nevešla, takže jsme spoléhali na to, že si od Brňáků vypůjčíme jejich zelenou Libertu, která už odvozila zástupy.

Jenom nalodit se do auta byla logisticky náročná akce, já jsem seděla vzadu s malou a se psem a navigovala podle GPS navigace (tj. dělala zesilovač). Jeli jsme serpentýnama přes Slavkov a Těšany s první zastávkou v Hustopečích. Na rozhlednu v mandloňovém sadu jsme chtěli jet už před rokem, ovšem naznali jsme, že bez auta se tam prostě nemáme jak dostat. Tentokrát jsme sice jeli autem, i na rozhlednu jsme vystoupali, ovšem já se nahoře zdržela asi tři minuty, pak už jsem brala dolů schody po třech a chvíli nato kojila mezi poschlými, odkvetlými mandloněmi. Vůbec náš výstup na rozhlednu musel vypadat zajímavě - tři dospělí, z nichž jeden nese dítě, druhý tlačí prázdný kočátek a třetí vede psa.

Druhá zastávka byla obědová, zastavili jsme na meníčko ve Strachotíně, stejně jako početná skupinka cyklistů, která se při odchodu zastavila u našeho stolu s obdivnými výroky o tom, jakého máme pěkného chlapečka. To, že jsem právě kojila, bylo v tu chvíli trapné evidentně jenom mně. Z hospody jsme odcházeli poklusem, ne že bychom neměli na útratu, ale právě dorazila bouřka, takže byla nutná rychlá evakuace do vozidla. Tam jsme, pěkně namačkaní, přečkali průtrž, která naštěstí trvala jenom deset minut.

Jelikož Mira škodolibě profitoval z toho, že nepiju, dal si po obědě dvě deci červenýho, takže jsem za volant musela sednout já. Přes nádrž jsme dojeli do Klentnice, a protože Darinka znovu začala plakat a k tomu mě pekelně začala bolet hlava, rozhodla jsem, že se nejdřív stavíme v Café Fara. Těšila jsem se na kafe a doufala, že si někde v ústraní, ideálně na koberci v dětském koutku, budu moct poprvé nandat malou do šátku. Jenže člověk míní a dítě - mění.

 

Navíc Café Fara je neskutečně nóbl snobárna, která se do vesnice, jako je Klentnice, hodí jako pěst na oko. Začalo to tím, že jsme museli počkat za špagátem, než nám číšník u vchodu oznámil, že mají volný stůl a následně nás k němu i zavedl. I četba jídelního lístku byla celkem detektivka - late macchiato za 80,-, dva lívance za 140,- a hlavní jídlo za 270,-. Všichni hosté seděli na terase a vzhledem k chladnému větru se choulili do dek, mezi stoly pobíhal čísník s histrionskou poruchou osobnosti, který hlasem Mgr. Julínka deklamoval složení jednotlivých specialit a nad tím vším se vznášel brekot našeho mimina. Darinka evidentně bude preferovat podniky nižší cenové kategorie... Když ji neuklidnilo ani kojení a já se začala strachovat, že to nóbl posezení odstůně, nabídla se babička, že se s ní vrátí do auta. Na chvíli jsem tak byla poprvé od porodu bezdětná, nicméně žádný dlouhý dýchánek nad kávou se nekonal. Bolest hlavy nepolevila, ani dítě se v autě nezklidnilo, takže jsme návštěvu Sirotčího hrádku odsunuli na příště a radši vyrazili směrem k Boskovštejnu.

Jenže cesta to byla dlouhá, takže se Darinka zhruba v půli cesty probudila, a i když jsem ji nakojila, už neusnula a zbytek cesty proplakala. Na Boskovštejně jsme ji z auta vyndali uplakanou, zpocenou a unavenou, takže po příjezdu hned usnula a zbytek večera prospala.

Ještě si neodpustím malou vsuvku o kojení: Jak nakojit dítě v autosedačce? Odepnout sedačku, rozepnout pásy, vyndat dítě, naštelovat se s ním do úzkého prostoru na zadním sedadle, nakojit, zapnout pásy sedačky, upevnit sedačku. Prostě leháro. Pokud to chcete mít zajímavější, přidejte si k tomu ještě řízení auta za hladového řevu dítěte a hledání místa na zaparkování plus parkování ideálně podélně mezi dvě auta ;)

 První pobyt mimo domov byl pro Darinku plný nejrůznějších poprvé: poprvé spinkala někde jinde, poprvé se koupala v zeleném vandlíku na prádlo, poprvé jsme s Libertou vyjeli k rybníku a na oboru, poprvé ji okukovala tetka Růža a další babky z vesnice. Na všechny tyhle zážítky ale byla přeci jenom hodně malá, takže byla taky daleko neklidnější a uplakanější než doma. Tím víc jsme ji museli chovat a skákat s ní na balonu, do kočárku jsme ji dávali jenom spát a přes den jsme ji nosili v náručí omotanou dekou.

Náš první výlet nakonec skončil happy endem: nikdo si z něj neodnesl nachlazení, psychický blok nebo jiné trauma, takže se sem od té doby pořád vracíme.

Každá nastávající mamina, která se rozhodne používat látkové pleny, je před jejich pořízením postavena před čtyři zásadní otázky, z nichž dvě jsou z kategorie věšteckých: kolik bude její drobeček po narození vážit a jak moc bude čůrat a kakat. Domů z porodnice si totiž může přivézt třeba některý z těchto pokladů:

Poklad první: čtyřkilový novorozenec

Tady se určitě nevyplatí kupovat novorozenecké pleny, které jsou určeny dětem od 2 do 6 kilo, lepší je rovnou nakoupit jednovelikostní (většina sedí už od čtyř kilogramů), případně vícevelikostní pleny.

Poklad druhý: mimino málo čůrá a kaká jednou za týden

Asi jediný případ, kdy se vyplatí mít výbavu z All In One plen, přebalování je rychlé, nedělají maxi zadek a až mimino povyroste, stačí dokoupit savější vkládačky.

Poklad třetí: mimino nesnese pocit mokra v plínce

V tomhle případě platí často přebalovat, pokaždé použít separační plenu a často prát, nebo mít úměrně větší počet plínek.

 

Řešení téhle rovnice o dvou neznámých je jednoduché - nemít výbavu z jednoho druhu plen jedné značky, ale nakoupit pleny různých značek a druhů. Různými druhy se pokryjí různé nároky dítěte

(např. savější plena na noc, rychlé přebalení na kontrole u pediatra apod.), různými značkami se pokryjí různé nároky matky (mimču je to jedno, ale každá mamina preferuje jiný střih pleny, buď nižší širší nebo vyšší užší). Mně se na látkování v prvních dvou měsících osvědčila kombinace vícevelikostních vícevrstvých a kalhotkových plen se svrchními PUL plenkami.

 

 Zbývající dvě otázky, na které se už odpověď hledá snáz, jsou: kolik hodlám do plen investovat a jak často chci prát a kde budu pleny sušit. Finanční úspora je moc pěkný argument, na který slyší většina matek, z vlastní zkušenosti ale vím, že je potom setsakra těžké udržet na uzdě potřebu zkoušet stále nové značky a hledat tu NEJ plenu. Hodně lidí nakupuje plínky z druhé ruky na bazarech, já sama to beru z opačné strany, a sice tak, že se na nich zbavím toho, co mi nevyhovuje. Rozhodně nedoporučuju v rámci šetření kupovat čínské noname značky AIO nebo SIO plen, kterými se to na internetových bazarech jenom hemží!

 

Zbývající bod, a sice praní plen, je zásadní pro odhad potřebného počtu kusů plenkové výbavy. Moje péče o pleny vypadá následovně: po přebalení vyperu z plíny "hrubé nečistoty" (čti ty největší hovináče), skvrny zamáznu žlučovým mýdlem, vyždímám a hodím do kyblíku. Pleny peru každý den na program s předpírkou na 40 °C a suším u topení případně na slunci. Přebaluju přibližně 8x denně, takže by mi stačila výbava 10 vícevrstvých plen + 2 Snappi sponky, 8 kalhotkových, 2 AIO a 3 svrchních PUL.

 

Než přejdu k recenzi jednotlivých značek plen, musím zdůraznit, že každé mimino je jiné, takže neexistuje žádný zaručený seznam toho, co pořídit (nicméně hodí se přečíst si zkušenosti ostatních, já jsem se nejvíc inspirovala blogem http://jituli.blogspot.cz/2012/08/moje-idealni-plenkova-vybava.html). Moje látková výbava je vyzkoušená na miminu, které hodně čůrá a často kaká, v mokré plínce si polebedí klidně několik hodin a je průměrně velké a těžké.

 

Kalhotkové pleny

• novorozenecké 

Novorozenecké pleny se mi příliš neosvědčily. I když je Darinka průměrně velká a těžká, byly jí tyhle plínky na konci šestinedělí už celkem malé. Vyzkoušela jsem ANAVY na patentky a Snappi sponku a BAMBOOLIK Minimimi. Součástí ANAVY novorozeneckých plenek jsou i dlouhé vkládací pleny, což moc nechápu, protože novorozencům se do plenek standardně dává krátká vkládací plenka, jelikož toho tolik nenačůrají. Plena na patentky je celkem fajn, je dostatečně savá a průměrně dlouho schne, ovšem plena na Snappi sponku je případ. Už od narození byla malá, a to i bez té dlouhé vkládací pleny, s ní by byla použitelná snad jen na panenky. Bamboolik saténová Minimimi žmolkovatí, sice saje dostatečně a schne rychleji než Anavy, ale vydrží taky jenom po dobu šestinedělí. Anavy i Bamboolik jsou české značky, ovšem cenově srovnatelné s těmi zahraničními (Anavy stojí 320,- Kč, Bamboolik Minimimi satén 300,- Kč).

• vícevelikostní

BABY LUCY je celobambusová plenka na patentky, není moc hezká, praním hrubne a celkem dlouho schne, zato ale hodně saje, sedí miminu od narození do 8 kg a nedělá veliký zadeček. Jsou to jedny z nejlevnějších celobambusových plen (270,- Kč). LITTLE LAMB je moje nejoblíbenější značka, která šije levné a skvělé pleny. Vyrábí vícevelikostní kalhotkové pleny od 2 do 8 kilo, jejich plena z mikrovlákna je úžasně hebká, průměrně savá a po vytažení z pračky hned suchá, její nevýhodou je, že je objemnější. Taky celobambusové Little Lamb pleny jsou poměrně objemné, déle schnou, ale zato hodně sají. Nevýhodou je, že se pleny musí objednávat přímo z UK, výhodou je jejich cena (9 liber za plenu, při větším množství ještě míň).

• jednovelikostní 

TOTS BOTS bamboozle Stretch je skvělá plínka na suchý zip, která sedí miminu už od narození, je savá a dlouho schne, je hebká a praním nehrubne, rozhodně ale nepatří mezi nejlevnější kousky (stojí 400,- Kč). BABY LUCY Panda, jednovelikostní plena ze směsi bavlny a bambusu je na novorozence moc velká. Použít se dá už po šestinedělí, ale mě nevyhovuje, protože saje spíš míň a děsně dlouho schne. Ze směsi jsou taky plínky MAJAB, které mám ve variantě na suchý zip i na patentky. Obecně mám radši patentky, protože mají delší trvanlivost a na rozdíl od suchého zipu se při jejich rozepínání mimino neleká. Plínky Majab se prodávají bez vkládací pleny za 300,- Kč, průměrně sají, schnou delší dobu, jsou trochu objemnější a jsou určeny pro mimina od 4 kilo.

 

Svrchní PUL

 Přiznávám bez mučení, svrchňáky jsou přesně to, čemu jsem propadla, protože mají krásné vzory a navíc jsou nahoře, takže je ta paráda vidět. Při používání čtverců se doporučuje používat menší (tj. aspoň vícevelikostní) svrchní pleny, u vícevrstvých to není potřeba.

• vícevelikostní

Vyzkoušela jsem PULky IMSE VIMSE Organic vel. New Born (za 360,- Kč); ty jsou fajn, jsou poměrně vysoké, takže miminu překrývají pupík, mají dvojité lemy okolo nožiček i protikus na suchý zip, ale dost navlhají a na to, že jsou to svrchňáky dlouho schnou, protože mají svrchní vrstvu z bavlny. BAMBOOLIK Minimimi (375,- Kč) mají kapsu, takže se dají použít jako AIO, mají měkké lemy, které jsou okolo nožiček dvojité, protikus na sucháč, jenže jsou zase hrozně mini. BABY LUCY fix vel. XS má bezkonkurenčně nejlevnější PULky (155,- Kč), které nevypadají nic moc, ale sedí od narození do 6 kilo, mají dvojité lemy okolo nožiček i protikus a z pračky je vytáhnete už suché. LITTLE LAMB vel. 1 (10 liber) je ultratenká svrchní plena s dvojitými lemy a obrovskými suchými zipy, které jsou bohužel bez protikusů, takže si s nimi nejen při praní, ale i při přebalování tahám "nitě" z plen. 

• jednovelikostní

UNUO PULky taky patří mezi ty levnější (za 290,-), mají speciální suchý zip s protikusem, který je bohužel našitý moc vysoko, takže škrábe mimino do bříška. Zatím jediné svrchňáky z mé sbírky, které jsou na patentky - ECONOBUM (za 290,-) - nemají dvojité lemy a jsou na novorozence velké, použít se dají až na čtyřkiláče.

 

All In One pleny

Tenhle typ plenky používám "na cestách", tj. na návštěvy a k doktorům, abych malou co nejrychleji vybalila a zase zabalila.

• vícevelikostní

Z vícevelikostních AIO jsem vyzkoušela jenom kapsovou BAMBOOLIK Minimimi, která je sice fajn, ale na mě drahá (za 400,- Kč) a hlavně, zase hrozně malá!!

• jednovelikostní

Na plné čáře to u mě vyhrála jednovelikostní kapsová LITTLE LAMB, která skvěle sedí už novorozenci, má pěkné vzory a je cenově daleko sympatičtější (10-12 liber).

 

Čtvercové pleny

U méně učůraných dětí jdou použít na novorozenecký sklad s PUL svrchňáky, já je používám na utírání pusiny a při kojení. Mám Libštátské pleny extra kvalita 70 x 70 cm, údajně se nejméně sráží.

 

Vícevrstvé pleny

• vícevelikostní

Pořížením těchto plen získáte nejlepší poměr cena/výkon (stojí 170,- Kč), jsou ideální na látkování novorozence, než doroste do jednovelikostních plen. Používám bambusové ANAVY vel. S na sklad "na draka" se Snappi sponkou - dělají malý zadek, hodně sají a schnou rychleji než kalhotkové pleny. Navíc se dají použít jako vkládací pleny, až z nich mimino vyroste. 

• jednovelikostní

Od 4 kilo používám i bambusovou jednovelikostní tvarovanou plenu PETIT JOLIE "motýlek", která je z tenkého a hebkého bambusového froté, uprostřed sešitého do tvaru plenky a s nabíráním kolem nožiček, jen ta cena není nic moc (320,- Kč).

 

Separační pleny

Na základě doporučení z kurzu používám látkové separačky LITTLE LAMB z mikrovlákna ve vel. 1 (10 kusů za 6 liber), udržují dítko v suchu a dobře se z nich vymývá vaječina, jsou příjemně hebké a po vytažení z pračky hned suché.

 

Doplňky k přebalování

Na cesty je kromě AIO potřeba taky pytel na pleny (já mám Popolini 32 x 38 cm), Při přebalování mimo domov i doma používám nepropustnou podložku s PUL Anavy, je příjemně měkká, skladná a krásně barevná. Na kojení v noci do postele mám ultravelkou a ultratenkou nepropustnou podložku Majab. Nakoupila jsem si i látkové ubrousky Petit Lulu a Anavy, ale nějak se mi nechce špinit od vaječiny další kus látky, takže je používám jako žínku a zadek utírám neparfémovanými vlhčenými ubrousky (nejlepší jsou HiPP a ty z Lidlu :) v kombinaci s olejíčkem Medvídek.

 

Plínky nakupuju skoro výhradně na eshopech, zkušenosti mám zatím s těmito: 

www.branakdetem.cz

www.moderni-latkove-pleny.cz

www.plenkarna.cz

www.anavy.cz

www.veselepleny.cz

www.pulzsro.cz

www.littlelambnappies.com

 

 

Důvody, proč používám radši látkové pleny, než jednorázové:

1. je to zdravější - zkuste si představit, že byste museli každý den po dobu roku a půl nosit velikou jednorázovou vložku, která by vám sahala až k pupku
2. je to levnější - látkové plínky můžete využít pro další dítě, případně je prodat dál
3. je to ekologičtější - novorozenec má spotřebu 10 plín denně, takže plínama zaplníte za týden celou popelnici
4. je to praktičtější - látkové plíny jsou savější, vzhledem k tomu, že mají víc vrstev, neproteče z nich vaječina až na bodyčko a mimino není potřeba při přebalování skoro celé vysvlíknout
5. je to jednoduché - stačí prát jednou denně, nežehlí se a přebalit zvládne i manžel :)
6. a hlavně jsou o moc hezčí!!!

 O používání látkových plen jsem se doslechla už kdysi dávno a zaujalo mě to, takže v těhotenství jsem svoje nadšení už jenom oprášila, navštívila kurz látkování (no jo, další kurz :)) a následně tomu propadla. Plínek je hodně druhů, což mě nejdřív vyděsilo, a následně pohltilo. Každá mamina si totiž může vybrat mix plenek, které budou co nejvíc sedět jí i jejímu dítěti. Studováním informací o plenkách a jejich následných vybíráním jsem strávila celý týden, ale narozdíl od výběru kočárku to nebyl týden frustrace, ale čas, který jsem si užila. A aby toho nebylo málo, doteď zkoumám různé eshopy, zkouším nové značky plenek a rozšiřuju svou výbavu.

Látkování v pěti větách

 Základním principem látkových plen je zabalení zadečku mimina do dvou vrstev - savé a nepropustné, obě tyhle vrstvy můžou mít různou podobu. Savá vrstva bývá vyrobená z bambusu a bavlny v různém poměru, může se jednat o čtvercové plenky, do které se mimino zabalí, nebo kalhotky, které se zapínají na patentky nebo suchý zip. Nepropustná, tzv. svrchní plenka se vyrábí z polyesteru, flísu nebo vlny, a kromě "dělání parády" je jím úkolem udržet vlhkost uvnitř plíny a zároveň luftovat. Pro tatínky, líné maminy, nebo speciální příležitosti se vyrábí All In One pleny, které mají obě vrstvy současně, takže se jejich používání podobá používání jednorázových plen. Aby se plínka tak nezakadila, používá se ještě separační plenka, která se snadno vypere, nebo ji i s celou náloží spláchnete do záchodu.

Moje ideální plenková výbava pro novorozence

Těm, co se rozhodnou s látkováním začít, nabízím svoje zkušenosti i ukázku používání v praxi, těm, kteří už v látkování jedou, nabízím obecný seznam plen, které jsou podle mě nejlepší na látkování novorozence.

• 4 svrchní kalhotky PUL
• 12 bambusových vícevrstvých plen + 2 Snappi sponky
• 6 bambusových kalhotkových plen
• 4 AIO pleny
• 30 klasických čtvercových plen
• 15 separačních plen z mikrovlákna

ebook o látkování: http://app.smarte8f6.eu/public/open/alink/7ee13814-269c-11e3-b3b2-002590a1e732_9dbad220-8d54-11e4-82b1-002590a1e85a_a8482e1c-46f5-11e3-b8dc-002590a1e732

Zatímco před porodem se všichni zajímali, jak se cítím já, po porodu se středobodem zájmu celého světa (tj. nejenom doktorů, ale taky členů rodiny a hlavně novorozence) staly moje prsa, resp. to, jak nám "jde kojení". První dny po porodu jsem nostalgicky zavzpomínala na těhotenství, kdy bylo o výživu a konečně taky o "přebalování" a uspávání Darinky postaráno jaksi samo od sebe, bez nutnosti mé přímé intervence. Po porodu se totiž prostředkem, jak poznat, jestli dítě správně prospívá, stává místo sledování srdeční činnosti plodu vážení přírůstku po kojení.

V několika knížkách od zkušených matek jsem se dočetla, že byl pro ně šok, když jim po porodu začaly na prsa sahat cizí ženské (tj. zdravotní sestry), a když se jejich prsa z erotického symbolu staly továrnami na výrobu mlíka. Vůbec jsem si o kojení (stejně jako o porodu) vyslechla spoustu děsivých historek - od toho, že v naší rodině nikomu kojit nešlo, až po ty, že kolegyně v práci kojily děti do dvou let! Abych se o kojení dozvěděla něco i z druhé strany, byla jsem na jednodenním kurzu porodní asistentky Blanky Čermákové o technikách kojení, což byly dvě hodiny, jejichž výstupem bylo šest popsaných stránek bloku, pár rad, které jsem hned zavrhla, pár, kterých jsem nevyužila, a spousta těch, které se mi hodily. S odstupem můžu říct, že množství rad a informací, které matka o kojení dostane, by vydalo na studijní obor na VŠ, a pokud by se člověk měl všemi řídit, trávil by 90 % času kojením, nebo péčí o prsa a manipulací s mlíkem. Proto je nejlepší si to vyslechnout teoreticky a v praxi to potom nechat plynout tak, jak se to samo vyvine.

Kojení na porodním sále

Moje kojící kariéra začala na porodním sále, kdy mi po sešití hráze položili malou na prsa. Nejdřív odpočívala (však taky měla za sebou náročný fyzický výkon!) a pak začala otáčet hlavičku, otevírat pusinku a vyplazovat jazyk. Dočetla jsem se, že novorozenec je kromě hledacího a sacího vybavený taky plazícím reflexem (dokáže se po břiše matky odrážením nožičkama dostat až k bradavce), proto jsem ji nechala se k prsu poprvé dopracovat samotnou. Aby to měla lehčí, vymáčkla jsem trochu mleziva, a pak už jsme jenom pozorovali, jak se ten malý uzlíček usilovně snaží dostat k cíli. První přisátí je neopakovatelný zážitek, kromě pocitu úlevy, že jsme to všechno zvládly, jsem byla taky fascinovaná tím, jak to ta příroda dobře zařídila (tenhle pocit si užijte, vydrží vám do prvního hladového pláče mimina). Rozhodně mimino po narození "nepije", pamatuju si, že se malá pořád pouštěla a spíš mě tak ocucávala. Žaludek novorozence má objem 30 ml, takže to, že toho mimino po porodu moc nevypije, by neměl být problém (navíc běžně mimina po narození ztratí až 10 % porodní váhy), každopádně i přesto Darinku ještě ten večer na novorozeneckém oddělení dokrmili. Vzhledem k tomu, že druhý den jsem si ji k sobě vzala až v šest večer, ji pak ještě přikrmovali druhý den, což jsem se dozvěděla až doma, takže jsem se ani nezeptala, jak a čím přikrmují. Přikrmování (ostatně jako většina věcí, které se týkají kojení), je totiž dost kontroverzní věc, přikrmovat by se navíc mělo pouze mateřským mlékem a pomocí stříkačky nebo pohárku.

Boj u prsa

První přiložení jsme zvládly úspěšně a v limitu (ideálně by mělo proběhnout do 30 minut maximálně pak do dvou hodin po porodu), druhý den až do večera jsme kojení moc nedaly,  tudíž bylo jasné, že druhou noc budu místo spánku kojit a kojit. První dva dny je totiž potřeba dítě kojit co nejčastěji, tj. pokaždé, když chce a jak dlouho chce, a přikládat ho k oběma prsům, aby se začalo tvořit mlíko (nejdřív počáteční, po 14ti dnech zralé mateřské). V praxi to znamenalo kojit zhruba deset minut po hodině až dvou, s pauzou v době poledního a nočního čtyřhodinového spánku. Moje představy, jak bude miminko blaženě a klidně cucat u prsa a já si u kojení "odpočinu" (to píšou skoro v každém článku), vzaly rychle za své. Malá se u prsa vzpouzela, šermovala ručičkama a vzpírala se na nich, kopala a odstrkovala se nohama, šmejdila pusinou ze strany na stranu a vůbec si chtěla to pití organizovat sama. Přiložit ji k prsu bylo bojem kdo s koho, takže jsem na doporučení "střídat různé kojící polohy" rychle rezignovala, a byla ráda, když se malá vůbec přisála. Podle zpráv matek na netu (hlavně těch s poporodní depresí) jsem kvůli problémům s přikládáním čekala nějaké milé poznámky od sester na mou adresu (můj favorit "a tímhle chcete kojit?"), naštěstí jsem se dočkala pouze jednoho originálního komplimentu ("Vy máte dobrý prsa... pro chlapy. Mimina mají rády vytahanější."), jinak všechny sestry shodně konstatovaly, že přikládat na kojení tohohle raráška, který navíc otevírá pusinu jako zobáček, není jen tak. Vůbec při kojení by bylo dobré mít aspoň čtyři ruce (dvě na mimino, jednu na prso a jednu pro otírání mlíka, který teče všude okolo). Po shlédnutí našeho boje na prsu mi každá sestra něco poradila a pak mi malou přimáčkla na prso (šetrnou manipulaci fakt nečekejte). Malá pak většinou minutu nebo dvě usilovně sála, než se znovu pustila a zůstalo to zase jenom na mně. Po kojení následuje ještě vtipná činnost známá jako "odříhnutí" - v porodnici si Darinka neodříhla ani jednou, ačkoliv jsem ji přehazovala z jedné polohy do druhé, naopak skoro po každém kojení minimálně pět minut šťukala, až jí hlavička lítala ze strany na stranu.

Konečně mlíko

Prvně bych chtěla napsat něco o tom, jestli kojení bolí. Jsou nevědomé matky, které čekají, že kojení bude slastně strávený čas s miminem - ty jsou pak v reálu hodně nepříjemně překvapené. Pak jsou ty, co řeknou, že kojení bolí jak čert první týden/dva týdny/měsíc, než si bradavky zvyknou na to brutální zacházení. Já bych řekla, že příjemné to není, ale dá se to vydržet. Hlavně je po kojení potřeba prsa větrat (prevence proti kvasinkové infekci) a natírat (aby bradavky nepopraskaly). Druhý den po porodu se mi spustila laktace, což jsem poznala tak, že jsem měla nalitá a horká prsa a že Darinka přestala kadit smolku a začala tvořit vaječinu (lingvistické okénko: oba názvy přesně vystihují, jak to vypadá!). Nástup laktace může vést ke zvýšené teplotě (ta  se mi naštěstí vyhnula) a k pocitu tlaku v prsou, který se dá tlumit studenými obklady, po kojení tyhle obklady taky snižují množství mléka, které se vytvoří (pro kojení totiž platí přímá úměra: čím víc mlíka dítě vypije, tím víc se ho vytvoří). Po nástupu laktace Blanka Čermáková doporučovala před kojením nahřát prsa ve sprše, promasírovat, odstříkat mléko a tím uvolnit dvorec, nakojit a zachladit. V porodnici tohle po mně nikdo nechtěl a musím se přiznat, že při kojení dítěte po hodině bych vážně nedělala nic jinýho, než seděla ve sprše nebo si masírovala prsa. Na druhou stranu se tím, že se mi nalily prsa, ještě zhoršilo přikládání Darinky, což nakonec vygradovalo ve dvě hodiny neúspěšné snahy přimáčknout ji na prso, načež jsem ji totálně frustrovaná přivezla řvoucí únavou a hladem na novorozenecké oddělení, aby ji proboha jakkoli a hlavně rychle dokrmili (odnesla jsem si z toho poučení, že není dobrý nápad chtít to s miminem za každou cenu zvládnout sama).

Na Darinku platí klobouk

Na novorozeneckém oddělení byla moc milá sestřička, která mi, když viděla, jak jsem bezradná, dala na kojení klobouček a já, navzdory varování (nejenom Blanky Čermákové :) "nenechte si v porodnici vnutit klobouček!" jsem jí za to byla maximálně vděčná. Darinka se okamžitě přicucla, napila dosyta a potom prospala celé čtyři hodiny. Ony totiž ty teoretické řeči tváří v tvář tomu, kdy vám dvě hodiny v náručí pláče vaše dítě a není ve vašich silách s tím něco udělat, mají skoro nulovou váhu. Po zbytek pobytu v porodnici jsem kojila s kloboučkem, malá sála jedna radost, takže jsem z porodnice odjížděla s plně kojeným miminem, které mělo zpátky porodní váhu a na jedno kojení mu stačilo sát z jednoho prsu.

Záznam podávání stravy novorozenci

 Jediným nesmyslným komunistickým přežitkem, s jakým jsem se v porodnici setkala, bylo vážení dětí před a po kojení. Tohle vtipné kolečko, jehož výstupem je záznam do tabulky, kterou má každý novorozenec připevněnou na postýlku, sestává totiž z těchto kroků:

1) všimnu si, že dítě mlaská, otáčí hlavičku, žužlá si ruku a vyplazuje jazyk, případně mě upozorní až hladovým řevem

2) přebalím ho a případně i převleču (vaječina je hodně tekutá, takže zadělání bodýčka není pro novorozeně problém)

3) dám ho do postýlky a jedu ho zvážit na chodbu (kde se ho snažím kroutícího a řvoucího zvážit na váze s odchylkou 20 g)

4) přijedu zpět do pokoje, chystám se na kojení, upravuju postel do sedu

5) kojím

6) spící nebo napůl spící mimino znovu vezu v postýlce na chodbu zvážit (teď už se aspoň nekroutí)

(a pak většinou znovu přebaluju, protože mimina zásadně nejvíc kadí, když pijí)

Opakovaně jsem absolvováním tohohle procesu došla k absurdním výsledkům (+ 90 g, - 80 g, - 40 g), takže jsem se rozhodla tuhle akci sabotovat, a malou prostě jenom nakojit. Pozorováním toho, že nutričně saje, hluboce polyká a hlavně po pití spokojeně usíná jsem toho zjistila podstatně víc. Do tabulky je potom pro vizitu potřeba napsat, že dítko zvládne na jedno nakojení vycucnout 20 g mlíka a všichni (nejvíc mimino) jsou spokojení.

Kojící výbava

• formovače bradavek - sadistický výrobce je doporučuje nosit už od šestého měsíce, já jsem je nosila od osmého a navíc nepravidelně, protože to rozhodně není nic příjemného; navíc mám pocit, že jsou potřeba jenom v minimu případů, protože mlíko a hlavně sání mimina zformuje líp a natotata většinu bradavek 
• kloboučky - kontroverzní pomůcka, u které je i v návodu napsáno, že by se měl používat pouze ve výjimečných případech; mezi jeho výhody patří, že chrání bradavky při kojení a že usnadňuje přisátí dítěte, nevýhodou je, že protíká (mimino má po kojení mokré bodyčko a vy kalhoty) a je potřeba ho po každém použití umývat a jednou denně sterilizovat; to, že ovlivňuje kvalitu mlíka, snižuje tvorbu mlíka, kazí techniku kojení a poškozuje bradavky si vzhledem ke své zkušenosti nemyslím ani náhodou
• dudlík - prý taky kazí techniku kojení, což neposoudím, protože ho malá vyplivuje, navíc už máme techniku "zkaženou kloboučkem" :)
• vitamíny pro kojící - je fajn si nějaké pořídit, protože kojení je pro organismus srovnatelně náročné (ne-li víc), jak těhotenství (já mám Gravimilk a Laktavit)
• odsávačka - má hned dvojí funkci: pomůže s nástupem laktace resp. pomůže od nadměrného množství mlíka (to je můj případ, mám vypůjčenou Medela Electric Mini), u nadměrného množství mléka je podle některých poradkyní lepší odstříkávat a často kojit
• kojicí pomůcka - hadička přimontovaná k bradavce pro matky s pomalým tokem mléka, k podpoře laktace, při špatném přisávání případně k přikrmování (doteď jsem nepoužívala a upřímně doufám, že ani nebudu muset)
• kojicí polštář - na radu Blanky Čermákové jsem si ho vezla už do porodnice, načež jsem zjistila, že bych musela mít prsa v nižších polohách, aby mi byl k něčemu platný

Poznámka: Blanka Čermáková nám doporučovala nakoukat si videa správně sajícího kojence na mamila.sk. Poté, co jsem si je všechny prošla, říkám Mirovi: "No a teď bych potřebovala návod, jak kojit mimino s prsama, kterýma nedosáhnu půl metru okolo sebe."

P.S. Zdravím Blanku Čermákovou z Agentury Větrník! :)

Výzva pro nastávající matky! Jestli chcete porodnici opustit do 72 hod. po porodu, musíte porodit do 16 hod.! Já jsem se tohle dočetla až z materiálů na pokoji, takže jsem si dávala na čas a nestihla to v limitu :) V Bohunicích se po porodu matky s dětmi přesunují na novorozenecké oddělení do 6. patra v případech, že je nutné, aby bylo dítě pod lékařským dohledem (mimina jsou tady v sesterně a ne na pokojích s matkami), nebo na oddělení šestinedělí do 7. patra, kde je systém rooming-in. Na tomhle oddělení si můžete vybrat, jestli chcete nadstandardní pokoj samy pro sebe s "kompletní výbavou" (lednička, rádio, televize), nebo budete na standardním pokoji po dvou. Když jsem byla v porodnici, byly na obyč pokojích často matky jenom po jedné, protože porodní smršť nastala až 21.3., kdy mě z porodnice propouštěli. Za nadstandard si připlatíte 1.000,- za noc plus 360,- za to, že máte dítě u sebe (proč se u nadstandardu za rooming-in připlácí vážně nechápu), pokud chce na pokoji přespat i manžel, tak platí 200,- za noc. Já jsem se pro nadstandard rozhodla až na porodním sále a jsem ráda, že jsem to udělala, i když to byl asi ten nejmenší pokoj v nemocnici. Největší plus nadstandardu totiž je, že za vámi návštěvy můžou chodit neomezeně, navíc máte svoje soukromí (což se hodí, když máte doporučeno větrat prsa i stehy :) a v noci vás budí ze spaní jenom křik vašeho drobečka.

 První den po porodu jsem u sebe malou měla až od 18 hod., abych si odpočinula a nabrala síly na mateřský maraton. Darinku mi vozili jenom na kojení, které se první den ale moc nedařilo - špatně se přisávala, pořád se pouštěla a byla celá rozmrzelá. V sesterně totiž spala a pak ji vždycky odvezli někam, kde ji vzbudili a nutili pít, což se jí dvakrát nelíbilo. Večer mi ji už přivezli natrvalo, čímž začal kolotoč kojení, utěšování, přebalování a vůbec sžívání s miminkem, který hned tak neskončí. První týden ale dokonale zafungovaly hormony, takže jsem v mezičase, když spinkala, brečela štěstím a vděčností za to, jaký poklad se nám narodil (oxytocin evidentně zesiluje vnímavost vůči patetičnosti).

Rozhodně v porodnici nečekejte poklidné chvilky, které strávíte o samotě se svým miminkem. Do mého pokoje pořád někdo chodil, obzvlášť ráno a dopoledne bývá hodně hektické - vizita z oddělení šestinedělí, vizita z novorozeneckého oddělení, vynesení košů, přinesení snídaně, odnesení nádobí, vytírání podlahy, návštěva sestry z novorozeneckého kvůli kojení a tak pořád dokola. Aspoň že mimino nemusí být před vizitou nakrmené a přebalené (když zrovna kojíte, tak jdou prostě nejdřív vedle) a matka osprchovaná, jak to bylo dřív. Taky vám už dneska sestry poradí a ukážou, co s miminem - jak s ním manipulovat, jak ho koupat a čistit pupík a jak kojit. První den po porodu přijde taky sestra z rehabilitace a doporučí vám cviky na zpevnění pánevního dna a urychlení hojení. Druhý den čeká miminko odběr krve z patičky pro zjištění metabolických vad a vyšetření kyčlí, třetí den mu uříznou pahýlek pupeční šňůry a vyšetří sluch. Když se čtvrtý den všichni doktoři shodnou, že jste oba v pořádku a jde vám kojení, můžete jít domů. Propuštění byl pro mě nejhorší zážitek z porodnice - vzhledem k tomu, že bylo moc porodů na příjmu, jsme na propouštěcí zprávu čekali hladoví, otrávení a namačkaní se všemi věcmi v tom mém pidipokoji místo do desíti až do půl jedné. Třešničkou na dortu potom bylo, že mi po porodu tak otekly nohy, že jsem si nemohla obout boty, ve kterých jsem přijela, a musela jsem jet domů v pantoflích.

Vlastně ne - nejhorším zážitkem v porodnici bylo jídlo. Nečekala jsem žádné gurmánské hody, ale 2x denně rohlík (jednou suchý, jednou s máslem), zelený kožený jabka bez chuti, k obědu rozplizlé zapečené těstoviny se zelným salátem!, bílá omáčka s knedlíkem bez masa, nebo nudle s mákem - to je poporodní dieta (a zácpa) jak vyšitá. Maso rozhodně nečekejte ani v minimálním množství a zeleninu a ovoce si radši nechte přinést z domu.

Všechny sestry, asistentky, žákyňky i doktoři, které jsem během pobytu v porodnici potkala, byli v pohodě - někteří sice spíš klasicky doktorsky odměření, ale většina moc milých a ochotných. Je potřeba počítat s tím, že ke kojení vám každá sestra řekne něco jiného, takže přijít na to, jak to bude fungovat, bude na vás a vašem miminu. Mně s kojením pomohla nejvíc právě sestra, která byla "nejprotivnější" (dvakrát mě sprdla kvůli vážení, které jsem sabotovala, než jsem přišla na to, jak to sabotovat líp :)).

PRO MĚ

• těhotenská průkazka, OP, karta pojištěnce, kopie oddacího listu
• teplé ponožky na porodní sál
• porodnické vložky (2 balení)
• síťované kalhotky (3 kusy)
• osuška, ručník na ruce, malý ručník na prsa
• gelové polštářky na studené obklady
• přezůvky (nejlépe vhodné do sprchy)
• župan (na chození přes chodbu)
• noční košile (není nutná, nosila jsem erární)
• kojící podprsenka a jednorázové vložky do podprsenky (použila jsem až na cestu domů)
• mobil s nabíječkou
• propiska
• kosmetika (šampon, krém, jelení lůj, kartáček, pasta, hřeben, gumička, sprchový gel, gel na intimní hygienu - Herbalon s dubovou kůrou)
• antibakteriální mýdlo
• láhev na vodu
• hroznový cukr
• toaletní papír 2 ks, kapesníky

PRO MIMINO

• látkové pleny (4ks)
• 4 bodyčka, 2 dupačky
• jednorázové pleny 1 balení
• vlhčené ubrousky
• bepanthen
• jednorázové podložky na přebalování
• dětský olejíček
• zavinovačka
• lehká deka
• na cestu domů: čepička, fusak resp. deka do autosedačky

 

Dokonalý seznam věcí i s fotkami: http://www.latkovky.info/taska-do-porodnice-co-s-sebou-k-porodu/

Knížka o porodu: Blanka Čermáková: K porodu bez obav.

Bude to KáPéčko

To, že porod nebude probíhat úplně podle příručky se ukázalo už ve 26. týdnu - zatímco jsem si četla o přirozeném a aktivním porodu do vody bez nástřihu hráze a látek na tlumení bolesti, malá si postavila hlavu, resp. si spíš sedla na zadek, a rozhodla se tak zůstat po celý třetí trimestr. Podle statistiky zůstane v termínu porodu dítě v poloze koncem pánevním jenom ve 3-4% případů, a skoro vždycky k tomu má nějaký důvod (krátký nebo omotaný pupečník, vcestná placenta, deformace pánve apod.) V mém případě bylo příčinou menší množství plodové vody, která už od začátku třetího trimestru miminu omezovala možnost velkých obratů a veletočů.

Po zjištění, že je to "Kápéčko", jsem začala nervózně googlit všechny možný informace o tom, jak mimino přemluvit, aby se otočilo (z těch nejvtipnějších třeba chodit po bytě po čtyřech, ale místo dlaní chodit po loktech, nebo svítit si baterkou na břicho směrem, kterým se má dítě otočit). Z diskuzí matek na netu jsem taky zjistila, že většina z nich se přirozeného porodu koncem pánevním bojí  a s ohledem na možná rizika pro dítě volí radši plánovaný císařský řez (mmch mít dítě KP je jediná možnost, jak mít císaře na objednávku :)). Můj gynekolog byl v klidu a konstatoval, že do 36. týdne není potřeba předčasně vyšilovat. Navíc do porodnice pacientky odesílá až týden před termínem, protože místo do porodnice posílá na monitory k MUDr. Fellerovi na Českou. Chodit na monitory jinam, než do porodnice, není od věci, protože zatímco v porodnici vysedíte důlek, tady jste za půl hodinky venku a i s následnou kontrolou u vašeho gynekologa vás tohle předporodní kolečko stojí výrazně míň času a nervů. To by bylo to plus, mínusem ovšem bylo, že jsem v 38. týdnu pořád nevěděla, jak budu rodit. Když i poslední ultrazvuk u gynekologa potvrdil, že se na tomhle stavu nic nezměnilo a už nejspíš ani nezmění, odeslal mě 11.3., tj. 2 týdny před termínem porodu na poslední monitor do Bohunic s doporučením: "já bych volil císaře, protože by se mi u toho nechtělo tak dlouho stát, ale na mě se tam rozhodně neodvolávejte." Objednali mě na 18.3., ovšem na vyšetření a domluvu toho, kdy a jak budu rodit, už jsem nedorazila.

Rychlý odjezd

O půl jedné v noci v úterý 17.3. mi praskla plodová voda a bylo jasný, že to musím zvládnout bez psychické přípravy. První a nejdůležitější bylo nepanikařit, sbalit poslední věci a pak už nás čekala cesta po staré silnici okolo Rohlenky, přes Slatinu a Zvonařku nočním Brnem do Bohunic.

V nemocnici na příjmu si sestra prvně zkontrolovala, jestli mi fakt odtekla voda, nebo jestli jsem jedna z těch matek, co před porodem třikrát odešlou domů. Pak mi natočila monitor, změřila teplotu a řekla, ať počkám na pana doktora. Na doktora jsme čekali s Mirou v čekárně porodního sálu, pak mě čekala vstupní administrativa - zakládání karty s nahlašováním všech údajů osobní i rodinné anamnézy. Když jsme se konečně dostali k otázkám o miminu (ptal se, jestli uvažuju o darování pupečníkové krve), byl hrozně udivenej, že mám dítě KP a že mě gynekolog odeslal do porodnice až tak pozdě. Po kontrole UZ mi řekl, že dítě má okolo 3 kg, že děložní hrdlo ještě úplně nezaniklo a že není důvod provádět císařský řez. Od odtečení plodové vody je nutné vyvolat porod do 24 hod., takže bude nejlepší, když půjdu spát a ráno se uvidí, co dál.

Po vyšetření jsem se šla rozloučit s mužem a se sestrou jsem šla vyplnit další dokumenty (jak se jmenuje otec dítěte, jak se bude jmenovat dítě atd.) a potom mě dali na pokoj JIP k dalším rodičkám, kterým odtekla plodová voda (ten den jich prý bylo nezvykle hodně), a řekli mi, ať se zkusím vyspat.

K ránu, asi od 4 hod., jsem začala mít nepravé kontrakce (poslíčky), takže spát se už moc nedalo. Po budíčku v šest a měření teploty následoval další monitor a kontrola, jak porodní cesty postoupily. Pak nastoupila vizita - doktorka se sestrou a čtyřmi mediky, kteří si chtěli osahat hlavičku. Po snídani mě sestra poslala do sprchy (poprvé teplá voda pomohla a kontrakce ustaly), zhruba v deset mi začaly pravé kontrakce, na které už teplá sprcha neplatila, proto mě po napíchnutí kanyly, dalším monitoru a zkontrolování, že na tom děloha usilovně pracuje, odeslali do porodního boxu č.7 a řekli, ať zavolám manželovi.

Přesun na sál

Porodní box je samostatný pokojík s šatnou a koupelnou, v některých jsou i porodní vany a další vybavení pro alternativnější porodní polohy. V mém boxu bylo jenom klasické porodnické křeslo, ze kterého jsem od 14 do 21 hod. vůbec neslezla. Po celou dobu porodu se o mě starala moc milá asistentka Eva Pehalová, která řekla, že je moc ráda, že jsme to všechno stihly do konce její směny. V poledne jsem si nechala dát klistýr a potom už jsem nebyla schopná stát, protože jsem ve stoje měla jednu kontrakci za druhou. Když jsem měla kontrakce co 2 minuty, přišla porodní asistentka, jestli nechci epidurál. Ani jsem se nemusela rozmýšlet, myslím, že bez epiduralu by můj porod byl nesrovnatelně náročnější a bolestivější.

Dostala jsem kapačku na zavodnění organismu a Mira přijel ve dvě, zrovna když se mi napodruhé snažili napíchnout epidurál (moc milá anestezioložka a mladej doktor v zácviku). Tomu mladýmu doktorovi to moc nešlo, zaprvé jsem už měla dost častý kontrakce a vpich musí být vedený mimo kontrakce do vyhrbených zad, zadruhé mě napíchnul cévu a potom opakovaně různý nervy, takže to tlačilo jak pes. Zato doktorka to napíchla napoprvé, a když začalo analgetikum působit, mohla jsem si konečně na chvilku odpočinout. Kontrakce konečně přestaly být tak časté a silné, nicméně i přes to porodní branka dál zanikala, takže jsem nemusela dostat ani oxytocin na podporu činnosti dělohy. Mira se na porodním sále moc nezdržel, když vyplnil dotazníky, odešel zaplatit poplatek za přítomnost u porodu a pak šel na oběd s kamarádem. Když odcházel, byla děložní branka na 4 cm, ve čtyři už byla na 7 cm, pomalu přestával účinkovat epidurál, stupňovaly se kontrakce a od 8 cm už se šlo chystat na porod.

Jde se na to

Asistentka mi dala oxytocin a napojila mě na monitor, na kterém po celou dobu porodu kontrolovala, jestli dítě není v dechové tísni. Musela jsem si lehnout na pravý bok, mezi lýtka jsem dostala balón, a při každé kontrakci jsem měla "přitlačit", aby se zadeček dobře dostal do porodních cest. Ukázalo se ale, že s tím tlačením to bude trochu problém - celý den jsem zhluboka prodýchávala kontrakce, kdy právě s výdechem bolest polevovala, teď se po mě chtělo, abych nevydechovala, a po nádechu zadržela dech a tlačila proti bolesti. V tu chvíli by se mi fakt hodil nácvik s Aniballem, ale musela jsem se s tím popasovat i bez tréninku. Porodní asistentka se mnou v rychlosti nacvičila, jak při kontrakci přitlačovat bez výdechu a v patách za ní už přišel doktor Vrána, který nám později přinesl naši holčičku. Podle toho, co si říkali s asistentkou po porodu, jsem pochopila, že je "specialista" na porody KP, o kterých jezdí přednášet do Rakouska, kde se vaginální porody KP prý vůbec nedělají. U porodu asistoval ještě jeden doktor a dvě sestry z neonatologie, medika, který se chtěl na porod dívat, jsem v předtuše, že tam bude lidí dost, odmítla.

Samotná 2. doba porodní trvala 15 minut, Mira mi tlačil hlavu na prsa, já se držela pod stehny a snažila se tlačit podle toho, jak mi říkali, což nebylo vůbec lehký. Nevím, jestli to bylo v důsledku toho, že zadeček tolik nenutí k tlačení nebo kvůli doznívajícímu epidurálu, ale bylo pro mě dost obtížný poznat, kdy jedna kontrakce končí a další začíná. Samotnou druhou dobu porodní jsem vnímala trochu zkresleně, nicméně si pamatuju, jak mi asistentka povzbuzovala "kakáme, tak a teď kakat" a sestra z neonatologie to komentovala "ona tlačí furt do hlavy, ona tlačí špatně". Ještě před tím, než vylezl zadeček, mi udělali nástřih, a potom to šlo ráz na ráz. Asistentka mi tlačila na břicho, což mi dost pomáhalo, protože jsem měla potíže uvědomit si břišní svaly a zatlačit břišním pístem. Zadeček a tělíčko šlo poměrně lehce, pak bylo potřeba víc zabrat u hlavičky, kterou doktor ven lehce vytáhnul přes obličejík - přesně takhle:

Už jsme tři

Když jsem malou uviděla, ohromně se mi ulevilo, že už to mám za sebou a že všechno dopadlo dobře. Místo dojetí jsem cítila spíš překvapení, ještě překvapenější byl Mira, když mu doktor řekl, ať přestřihne pupeční šňůru (povedlo se mu to až napotřetí). Potom malou odnesli stranou, dali jí na zápěstí číslo a náramek, otřeli ji, zvážili a změřili (všechny údaje o ní spolu s otiskem její nožičky a se jmény asistentky a doktora jsme pak dostali napsané na pamětní kartičce), potom ji zabalili do rychlozavinovačky a dali tatínkovi.

Zatím ze mě vyšla placenta, kterou porodní asistentka hodila do připravenýho kyblíku (původně jsem si vtipně myslela, že je to kyblík na umývání mimina). Po porodu placenty následuje ta popisovaná úleva, kdy se znovu uvolní místo dlouho utiskovaným orgánům. Moje břicho po porodu vypadalo zhruba stejně jako v pátém měsíci, akorát bylo legračně měkký a třáslo se jako želatina. Po 3. době porodní následovalo zašívání (podle slov doktora "ve vrstvách"), takže jsem ochuzená o oblíbené téma ke konverzaci matek "kolik měla která stehů".

Když odešly sestry, asistentka i doktor, zůstali jsme s malou sami dvě hodiny na porodním sále. Položila jsem si ji na hrudník a nechala hledat prso, hned se mi taky spustilo kolostrum, takže jsem kapku vymáčkla a nechala Darinku přisávat na bradavku. Po dvou hodinách si pro malou přijeli z novorozeneckého oddělení a odvezli si ji na vyšetření a vykoupání. Taky já jsem dostala za úkol dojít si na malou a osprchovat se, což se ukázalo jako velký problém. Už když jsem si na porodním křesle sedla, udělalo se mi na omdlení, další pokus o půl hodiny později dopadl úplně stejně. Po osmé hodině přišla nová asistentka, která nastoupila na noční směnu, vycévkovala mě a řekla, ať se oblíknu, že mi do sprchy pomůže. Ale když jsem si v křesle sedla, abych si natáhla noční košili, omdlela jsem, takže mě z porodního sálu odvezli na oddělení šestinedělí na lůžku.

V sedmém patře mě přeložili na postel, dostala jsem za úkol vypít co nejvíc sladkého nemocničního čaje, a řekli mi, že mi malou přivezou na kojení, ale že by měla být přes noc na neonatologii, abych si odpočinula. Po porodu jsem byla moc ráda, že jsem chtěla nadstandartní pokoj, protože se mnou Mira mohl zůstat i na pokoji. Před půlnocí si došel vyzvednout malou, kterou jsem měli na pokoji necelou hodinu, a po půlnoci jsem se zvládla konečně i osprchovat (do sprchy jsem si ale musela dát koženkovou židli z pokoje).

I když může tenhle detailní popis porodu vypadat děsivě, musím říct, že jsme byli s malou vedené jako porod bez komplikací a novorozenec s bezproblémovou adaptací a Apgar škálou 9-9-10, prostě nezajímavý případ. Suma sumárum: porod sice není věc, kterou bych musela absolvovat každý měsíc, ale neodnesla jsem si z porodního sálu ani z oddělení šestinedělí žádné trauma a rozhodně to ještě párkrát zvládnu ;)